Dopis Ivana Roubala – ohlédnutí za temnou historií
Dopis „doživotního vězně Havlova svědomí“, jak se Ivan Roubal sám nazýval
V létě loňského roku jsme uspořádali besedu se spisovatelem a bývalým policistou Karlem Fořtem na téma kriminálních příběhů z Pošumaví. Podle domluvy se beseda měla více zaměřit na sériového vraha Ivana Roubala, spjatého se samotou Pohádka. Předpokládala jsem, že tohle téma bude posluchače zajímat, protože si ho někteří ještě pamatují z 90. let, kdy na Pohádce bydlel a do Čachrova zajížděl do restaurace Šedlbauer k panu Janu Ježkovi, kde prý míval svoje „pracovní“ schůzky. Jezdil s malým vozíkem, a na koníka, který ho tahal, prý býval hrubý. Jinak jeho chování nevybočovalo z „normálu“. Tak na něj vzpomínají pamětníci. Beseda však bohužel nepřinesla příliš nových informací, a tak jsem byla ráda, že se mi zásluhou Václava Denka st. dostala do rukou kopie dopisu, který Ivan Roubal psal z vězení svému komplicovi. Dopis není datován, ale dle mého odhadu byl napsán kolem roku 2011. Jestli vás obsah dopisu zajímá, tady je jeho doslovná citace.
Doživotní vězeň Havlova svědomí, Ivan Roubal, tč.PS 1/E, 507 11 Valdice
Ahoj Jendo,
srdečné pozdravení z valdického skanzenu havlobolševického bezpráví a zvůle. Stojí to tu za hovno. A lepší nebude nikdy. Nesnáším dluhy! Dobře vím, že u tebe mám dva. O moc líp by se mi dýchalo – kdybych je oba konečně neměl. Doby, kdy si političtí vězni, ale i kriminálníci po dvaceti letech, po deseti letech atd. objednávali přistavení nových volh a spartaků a šestsettrojek a šestsettřináctek před bránu kriminálu na den svého propuštění – jsou bohužel dávno a nenávratně v prdeli a taky bez šance na návrat. Pomalu tady uchcípávám na celej soubor nemocí ze špatnýho žrádla a eště horšího zacházení. Stačí, když je jenom vyjmenuju – a jsi ihned „v obraze“: srdeční nedostatečnost, žilní nedostatečnost, vysoký tlak, arytmie, játra ucpaný tukama (steatóza), cukrovka, ledviny – v levý jsou dvě cysty jako citróny a nebolí, v pravý – tu neprohlíželi – ale bolí jako sviňa. Možná je tam totéž a bolesti jsou mechanického původu od toho, jak se musí roztahovat. Levá totiž taky tak bolívala – ale jen občas a rozhodně míň. Prostě už jsem tady kapánek přesčas, na samotce (11 let samotky, která není ani v rozsudku!) – proto bolševická zvůle. Na hodinu ven a 23 hodin v cele. Na vycházku s vrahama, z nichž mají asi 3 možná 4 aspoň řidičáky. Zbytek jsou kříženci člověka s hovadem. A z těch, co aspoň dochodili devítiletku – jeden hasič, co v ožralosti umlátil svojí ženskou a dvě dcery (13 + 17 let) sekerou – o čem bych si s ním asi tak měl povídat – ne? Další si postřílel rodiče a bráchu a teď si připadá za sirotka! No horory. Mít aspoň finance – aby si člověk měl možnost tu a tam objednat nějaký normální lidský jídlo a informace. Ale maj to zařízený tak, že mi nedají ani částečnej invalidní důchod, jakkoli na něj mám nároku ažaž. Větší svinstvo na zeměkouli neexistuje, jak český vězeňství. Přitom mám časopis z r. 2006 a v něm je fotka na ¼ stránky, kde se vyvaluje jeden „mnou zaručeně zavražděnej“ hajzlík! Má bejt po smrti už 12 let! Řekneš si: „Tak si má ten vůl zažádat o obnovu řízení (revizi procesu)!“ Honzíku – ono to není rozumný. Možný určitě – ale né rozumný. Jestlipak víš, kdo by o takové obnově rozhodoval = jestli jí udělají, nebo neudělají? Jestli tipuješ, že ta samá svině – co mě odsoudila – tak ses strefil! „Splést“ si ho se srncem, je asi za 6 let kriminálu a vyhazov od lidovejch myslivců a prodat flintu, páč nikdy nedostanu zpátky zbroják.
Přejet ho autem na chodníku – je za 5 let kriminálu jako „nešťastná náhoda“. Jsou i řešení dostupná. Třeba mladší kolega mu může hodně dlouhý kamenný schody posypat korálkama do plesů – aby hajzla umlátila gravitace jeho vlastním přičiněním a mladej aby se dostal na jeho místo. Každej paroháč, kterýho sám vytvořil – ho může odstranit z cesty „skutečný spravedlnosti“. Avšak to už je o „náhodách“, čili cestách spravedlnosti boží. Všecko je na dlouhatánský lokte a cítím se dost blbě na tak dlouhou trať. Tak dlouho tady nebudu. Život mě naučil myslet tak – že mě to až baví. Třeba mi definitivně došlo, že „nejdřív musím mít – potom můžu chtít“.
Udělalo by mně radost – kdybys mě mohl navštívit a já ti mohl pár možností vysvětlit a předložit jako nabídku. Nejenom na moje oddlužení – ale především taky na to, abych si mohl konečně i vydělat, mít a chtít. Tedy: jako spoluautor projektu (společník) mít podíl na výnosech toho realizovaného projektu = mít peníze na to, abych mohl chtít rehabilitaci, očištění jména, skutečnou spravedlnost (aby zavřeli skutečné vrahy, kteří jsou ve spisech uvedeni) a umřít na svobodě, páč na samotce, kde mi nemá kdo podat ani vodu – to vidím skutečně na hovno. Ke zjištění stačí cukrovka při obyčejný hypoglykémii. To už mám vyzkoušeno ažaž. Zatím ti nemůžu poslat ani povolení na balík, natožpak k návštěvě. Tady jsou Valdice, nikoli členské státy EU, kde bezezbytku platí „evropská vězeňská pravidla“. U komunistů je vždycky všecko naopak. Vlastně ani nevím, jestli tě zatím život nezafoukal jinam a jestli tento dopis dostaneš. Solidní informace o spisech tedy o faktech najdeš na zkraje uvedené adrese internetu. Obálku na odpověď přikládám. No a po pár dopisech by tě pustili i na 3 hodiny za mnou = na odposlouchávanou a očumovanou (skrytě) „návštěvu“. Měj se líp. Ivan Roubal
Z dopisu vyplývá, že slovo svědomí mu vůbec nic neříkalo. Naopak se cítil být obětí „zločinných spiknutí a spolčení“ a politickým vězněm. Dovolává se „skutečný spravedlnosti“ a mluví dokonce o „cestách spravedlnosti boží“. Prohlašoval se za nevinného. Obviňoval všechny okolo, pojišťovnu VZP, vězeňskou službu, psal žaloby na ministerstvo spravedlnosti. Žádal potrestání tehdejší ministryně spravedlnosti Vlasty Parkanové, psal stovky stížností, dožadoval se slyšení u kardinála Vlka. Své činy nikdy nepřiznal, a kdyby byl býval dostal příležitost pomstít se, tak by určitě neváhal (viz. pasáž z dopisu „Splést si ho se srncem“ nebo „Přejet ho autem na chodníku“). Zvrácenost jeho charakteru dokládají čistě racionální motivy, proč zabíjel a jaké sadistické způsoby k vraždění používal. Nikdy nevraždil v afektu, motivem byly majetek a peníze zavražděných. Používal věci svých obětí, jejich doklady, jezdil jejich auty, vybíral jejich úspory. Psychiatři zjistili, že Roubalovo IQ má hodnotu 112, což je patrné i z formulací a z pravopisu v dopise (pokud záměrně nepoužívá obecnou češtinu). Také je patrné to, že se cítil být někým lepším, než ostatní vrazi.
Wikipedie o Roubalovi uvádí (zkráceno):
…byl odsouzen za pět vražd. Nejspíš byl pachatelem ještě dalších 3 vražd, souzen pro ně ale nebyl, neboť se nenašla těla a už byl odsouzen k nejpřísnějšímu trestu – doživotí. Vystudoval zemědělskou školu a v roce 1970 získal maturitu. Pracoval u ČSD jako pomocník strojvůdce, vlakový průvodčí, topič v kotelně, dřevorubec a zootechnik. V roce 1973 se oženil, roku 1974 se mu narodil syn Martin, který v roce 2012 zahynul při autonehodě.
V roce 1991 si Roubal pronajal u Čachrova usedlost s názvem Pohádka. Tam choval slepice a prasata. Seznámil se zde s Františkem Heppnerem, který si zde chtěl postavit vodní pilu. V prosinci 1991 však Heppner s jeho ruskou přítelkyní Natašou zmizeli. Roubal jejich zmizení odůvodnil jejich odjezdem do Německa. Na tom by nebylo nic podezřelého, kdyby nezačal používat jejich vozidlo a rozprodávat jejich nábytek. Navíc jednomu ze svých synů měl údajně říci, že oba lidi zabil a nechal sežrat prasaty. Syn to však u soudu popřel. Z jejich vražd proto soud obžalovaného později zprostil viny s tím, že pokud nebudou nalezena těla pohřešovaných, nelze vyloučit, že tito lidé žijí.
Následujícího roku zmizel taxikář Vladimír Strnad. Jeho tělo bylo nalezeno až za rok v septiku domu v Božíkově u Zákup v tak pokročilém stadiu rozkladu, že nebylo možné zjistit příčinu smrti. Roubal užíval auta po zavražděném.
Ve stejném roce zmizel i prodavač bižuterie Václav Horký. Po jeho zmizení začal Roubal používat Horkého vozidlo a pokusil se prodat jeho dům. Dodnes nebyl Horký vypátrán. V roce 1995 prohlásil soud Horkého za mrtvého.
V roce 1993 se Roubal seznámil přes inzerát s Josefem Suchánkem. Toho zabil a tělo vhodil do rybníka u Veselí nad Lužnicí. Poté byl vykraden jeho byt. Tělo se našlo až 3. října téhož roku při vypouštění rybníka.
Stejného roku byl ve svém bytě v pražských Letňanech nalezen mrtvý Václav Dlouhý, který se živil prodejem pornofilmů. Byl svázán do kozelce a kolem krku měl utaženou smyčku. Byt byl opět vykraden. Roubal se později hájil tím, že Dlouhý se uškrtil sám při sadomasochistických praktikách.
Dne 8. března 1994 provedl Roubal poslední vraždy. Večer přišel do kanceláře autopůjčovny ZAPAP, která se nacházela v suterénu domu Pod Zvonařkou 2238/4, Praha 2, kde spoutal majitele firmy Petra Kudrnu, Petera Magdolena a náhodného návštěvníka taxikáře Jiřího Semeráda. Všechny svázal do kozelce a nohy jim přivázal kolem krku. Kancelář poté vykradl a zmizel. Kudrna a Magdolen se vahou vlastních nohou uškrtili, Semerádovi se však podařilo ze spoutání vyprostit a zavolat policii. 30. března byl Roubal zatčen. Soud začal v roce 1996. Provázelo ho mnoho skandálů. Odsouzen byl v roce 2000 na doživotí. Zemřel patnáct let na to v roce 2015 v karvinské věznici, ve svých 64 letech.
V roce 2021 byla natočena televizní minisérie Případ Roubal, která je inspirována skutečnými událostmi a činy Ivana Roubala. V režii Terezy Kopáčové ho hraje Hynek Čermák.
Zpracovala Zdeňka Hranáčová